Chlap se sametovým hlasem

Jan Šťastný

Jan Šťastný je přesvědčivý v rolích slušňáků i padouchů. Dokázal to třeba v televizních inscenacích Náměstíčko, Náves, Vyprávěj, Pojišťovna štěstí, Falešné obvinění, Život na zámku či v Ordinaci v růžové zahradě, mnohdy diametrálně odlišných úlohách. Ačkoli sám říká, že mu u kolébky sudičky rozhodně nevěštily hereckou dráhu a že hercem ani původně být nechtěl, určitě si na svět přinesl velký dar herectví.

Jak jste se dostal k herectví a kdy jste se rozhodl pro hereckou dráhu?
Má cesta k herectví, to byl vlastně takový velký životní kotrmelec. Pocházím ze Zlína, tehdy ještě Gottwaldova, kde jsem při studiu na gymnáziu hrál amatérsky divadlo. Musím přiznat, že mě to dost bavilo, ale nikdy jsem nekoketoval s tím, že bych to dělal profesionálně.
Mým snem byla spíš medicína, nebo po tátovi stavařina. Nicméně paní Nováková, herečka zlínského divadla, která nás v souboru měla na starosti, mě přemluvila, abych zkusil udělat zkoušky na Divadelní akademii muzických umění. Tehdy jsem sice říkal, že ne, že chci dělat něco úplně jiného, ale nakonec mě přemluvila a připravila ke zkouškám – a ono to vyšlo. V roce 1984 jsem tedy začal studovat na DAMU v Praze, v roce 1988 jsem absolvoval a od té doby jsem už zůstal v angažmá v Praze.

Věnoval se někdo z vaší rodiny herectví?
Ne. Všichni moji předkové měli zajímavá povolání, byli to lékaři, farmaceuti, stavaři, vědečtí pracovníci, třeba entomologové, ale žádný herec. Jen já jsem se nějak zvrtnul, i když jsem to původně nechtěl. Nebyl jsem rozhodně ten, kterému stály u kolébky sudičky a říkaly: „Z tebe bude herec!“ Všechno to byla opravdu velká náhoda. Jako dítě jsem byl spíše zakřiknutý. Navíc jsem byl velký introvert. To mi sice lehce zůstalo, ale při mém povolání to přece jen dost dobře nejde. Na druhou stranu to zase není úplně k zahození, protože člověk má alespoň trochu své tajemství. Extrovert na sebe hned všechno prozradí a příliš dlouho mu to nevydrží.

Vaše první angažmá?
Mé první angažmá bylo v Národním divadle, kam jsem šel za svjí profesorkou Janou Hlaváčovou. V Národním divadle jsem byl od roku 1988 do roku 1992 a od roku 1992 jsem až doposud v Divadle na Vinohradech.

V jakých rolích v současné době vystupujete?
V Divadle na Vinohradech to jsou hry: Brouk v hlavě, Ideální manžel, Ženitba, Jistě, pane ministře, Ošklivec a Mumraj. Dříve jsem měl ještě zájezdová představení, se kterými jsem jezdil po celé republice, účinkování v Divadelní společnosti Jana Hrušínského a v Divadle Na Jezerce, ale teď už bohužel nestíhám, protože se to časově nedá zvládnout. Natáčení televizních seriálů, ať už Vyprávěj pro Českou televizi, nebo Ordinace v růžové zahradě pro Novu, to je opravdu ohromný žrout času. Kromě toho jsem natáčel i celovečerní ?lm Bastardi, který bude mít v listopadu premiéru v našich kinech.

„NECHCI BÝT STEREOTYPNÍ A CHCI V KAŽDÉ DALŠÍ PŘINÉST ZE SEBE NĚCO NOVÉHO“ JAN ŠŤASTNÝ

Jak se vám líbí práce v televizních inscenacích?
Jsem rád, že jsem měl možnost v těchto seriálech účinkovat, ať už to byla Pojišťovna štěstí, nebo Náměstíčko, kde jsem měl roli faráře. Byla to velmi příjemná práce. Už proto, že role v Pojišťovně štěstí je v podstatě záporná. A záporné role já mám rád. Umožňuje mi je především divadlo, protože v televizi se při obsazování rolí vychází především z typu a já zrovna nevypadám jako masový vrah, takže mé dosavadní obsazování v televizi směřovalo spíše k těm kladnějším typům, ne ke zlýmnebo zákeřným. V Pojišťovně štěstí to bylo poprvé za celou tu dlouhou dobu, kdy jsem dostal roli člověka s poněkud pokřiveným charakterem. A to mě bavilo. Ale bavila mne i role duchovního v Náměstíčku, což je zase trochu jiný svět, jiné zásady, kdy není tak jednoduché přesvědčit lidi o té své pravdě, nebo o té pro něj jediné pravdě. Jsou to dva protipóly. Oba seriály se sice netočily současně, ale náhodou byly současně vysílány. Byly to role z opačného spektra a právě ten rozpor mě docela bavil. Rozhodně to bylo zajímavé.

Snad nejvíc vás ale proslavila role primáře Frynty v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Je pravda, že s primářem Fryntou už žiji dva a půl roku a doufám, že ještě nějakou dobu žít budu.

Vím, že si své soukromí chráníte. Nicméně je známo, že se váš osobní život, podobě jako primáře Frynty, kterého představujete, zkomplikoval. Chcete o tom hovořit?
Ty věci stále ještě nejsou dořešeny, takže bych se k nim nerad vyjadřoval.

Povězte mi prosím, jaké jsou vaše další umělecké aktivity?
Mezi mé další aktivity patří rozhodně dabing, kterému se často věnuji. Moc rád mám i rozhlas. Krásná byla například práce na devítidílné sáze Maupassantova Miláčka. I když práce v rádiu je spíše sporadická, mám ji opravdu moc rád. Už proto, že mi připadá nejbližší ke způsobu práce v divadle. Navíc jsem se drze vrhnul i do pedagogické činnosti, takže mám svůj ročník na DAMU, který se snažím vést ke světlým zítřkům.

Dáváte přednost práci v divadle před vašimi ostatními aktivitami?
Na prvním místě mám zcela jasně divadlo. Bylo to právě divadlo, proč jsem se rozhodl dělat herectví. Ten bezprostřední zážitek z dvou a půl hodinového představení, kdy se nic nedá vrátit zpět a vše sleduje sedm set až osm set lidí – ten je neopakovatelný. To ale rozhodně neznamená, že bych ostatní hereckou prací pohrdal, spíše naopak. Nicméně musím přiznat, že práce v divadle je mému srdci nejbližší.

Máte nějakou vysněnou roli?
V podstatě nemám. Nerad bych se jakkoliv škatulkoval. Už proto, že člověk si něco vysní a nakonec pak zjistí, že mu to tak úplně nevyhovuje a že je mu daleko bližší něco docela jiného. Jsem zvyklý začínat každou novou práci od nuly, jakoby nikdy před tím vůbec nic nebylo, a zkouším to stále znovu a jinak. Mým cílem je nikdy se neopakovat. Nechci být stereotypní, chci odbourat své zlozvyky a v každé další roli přinést ze sebe něco nového.

Jaké máte koníčky a zájmy?
Vzhledem k tomu, že toho času mám zoufale málo, tak když to trochu přeženu, vlastně žádné koníčky nemám. Řekněme ale, že mám koníčky sezónní. Máme malý domeček v Bechyni, kde je opravdu krásně, a tam se celé léto snažím kutit. Od každého řemesla něco. Musím říct, že jsem na sebe docela hrdý. Dokonce se mi podařilo postavit dole v zahradě takovou zahradní chatu. Všechno, včetně základů, jsem dělal vlastníma rukama. Dalším mým koníčkem, také spíš sezónním, je motorka. Pořídil jsem si silný stroj a stal se ze mne motorkář. Jsou to pro mne takové dvě hodiny svobody týdně. Celou dobu jsem si říkal, že vlastně žádného koníčka nemám. Někdo sbírá známky, jiný třeba pohlednice – a já si říkal, že nic takového nemám, čemu bych se věnoval. Takovou drobnou chlapskou úchylku. A právě ta motorka mi to dokonale nahrazuje.

V jakém znamení jste se narodil?
Jsem „střelec“ a myslím, že to, co střelce charakterizuje, na mne docela sedí.

Věříte na horoskopy?
Spíš nevěřím. Myslím si, že každý je sám svého štěstí strůjce. Že občas je dobré přiložit ruku k dílu a o své věci se postarat. Nespoléhat na to, co mi vyjde v kartách, a když mám záporný horoskop, tak se mu rozhodně nepodřídit.

Čemu říkáte štěstí?
Podle mého názoru má štěstí mnoho podob. Úspěch v práci, v osobním životě. Já už pomalu začínám jít do věku, kdy si říkám: „Hlavně, že je člověk zdravý.“ Protože bez toho zdravíčka se člověku všechno dělá hůř. A i když ho v osobním životě potkají věci, které si představoval jinak, obvykle končí u toho „hlavně, že je člověk zdravý“. Vše ostatní se dá řešit. To zdraví je vždycky trochu problematické.

Máte krásné jméno. Šťastný. Jste opravdu šťastný?
Myslím si, že u mne platí nomen omen. Na všechny věci se dá dívat ze dvou stran – negativně i pozitivně. Ne, že by mi to šlo vždycky, ale snažím se žít tak, aby mě všechno nedostávalo jen do kolen, ale aby to byla pro mne určitá zkušenost, která je k nezaplacení, poučení pro příště. Myslím, že nomen omen je moje.

Jaké jsou vaše budoucí umělecké a osobní plány?
V divadle mne v příští sezóně čekají další role, v televizích pak pokračování seriálů. I když rád dělám to, co dělám, chci trochu ubrat z tempa, protože je to současně doslova vražedné. To souvisí i s mým osobním životem, protože v poslední době tak nějak nemám čas žít. A to je mi trochu líto, protože mi to už nikdo nevrátí.

Jak se vám daří všechny vaše aktivity – práci v divadlech, dabing, rozhlas, televizní natáčení – skloubit?
Skloubit se to dá, ale chce to umět dobře plánovat. Jsem zvyklý si svůj den plánovat třeba i po minutách a daří se mi to. Dá se zvládnout spousta věcí. A já to zvládnout chci.

JAN ŠŤASTNÝ
Už jako dítě účinkoval v seriálu hraných večerníčků. O jeho daru herectví svědčí i osobitý přístup k jednotlivým rolím a snaha přinést v každé z nich něco nového. Je skvělý dabér, excelentně ztvárnil třeba Antonia Banderase. Je manuálně zručný, pečlivý a důkladný ve všem, na co sáhne. Jako řidič je prý vzteklý, protože stále někam spěchá, a v poslední době se z něj stal i motorkář, který svou motorku Zuzanku miluje.