Cítění rytmu

V pozdních 20. letech nastala v populární hudbě velmi podstatná změna. Tou změnou byl vliv jazzu, který začal nahrazovat standardní bělošskou hudbu, a Amerika tak přijala jazzovou hudbu za svou.

Černošští muzikanti, jako například James Mundy, Billy Strayhorn, Benny Carter nebo Don Redman začali komponovat a uzpůsobovat hudbu pro velká hudební tělesa, takzvané „big bandy“. Margaret Batiuchuk uvedla ve své disertační práci The Lindy, že Luis Armstrong ovlivnil vznik swingové hudby, když vzal neworleanský styl skupinové hudební improvizace a změnil ji v sólovou. Výsledkem byl styl jazzové hudby, hraný výrazně a silně, velkými hudebními „bandy“, jež zdůrazňovaly africké cítění rytmu.
Synkopické cítění rytmu přimělo tanečníky k rychlejším a ostřejším pohybům nohou. Základy tohoto párového tance pocházejí z tance zvaného texas tommy a z kombinace tance two step s charlestonem známé jako lindy, která byla velmi populární v polovině 30. let, nejprve v harlemské tančírně a později, v umírněnější formě, i v bělošských tančírnách.
Lindy se stal podstatným jako základ jazzového tance využívaného v divadelních představeních poloviny 30., 40. a 50. let. Choreografové využívali práce nohou založené na synkopickém rytmu, držení těla s pokrčenými koleny a práce s napětím a uvolněním. Dalším zdrojem pohybové inspirace byla improvizační část, kdy se taneční pár rozpojil a každý tanečník prováděl improvizované pohyby, které byly založené na jeho domácích společenských tancích.
V průběhu 40. let začala Broadway ztrácet na své originalitě a energii. Nových dramatiků bylo čím dál méně a Broadway čelila střetu s televizí a ?lmy, což mělo za následek úplný krach některých divadel. Většina broadwayských divadel byla přetransformována v kina. Filmy totiž přebíraly vládu nad zábavním průmyslem a divadla jako taková byla považována za zastaralá.
Jazzdance je taneční styl stále velmi používaný v broadwayských show a ve ?lmech. Ve srovnání s klasickým baletem je mnohem dynamičtější, energičtější a modernější. Některá tradičně jazzová čísla najdeme v muzikálech, jako jsou Chicago, Chorus Line nebo All That Jazz.
V jazzdance jsou pohyby velké, někdy až přehnané, a energie vycházející z tanečníka musí být stejně tak obrovská. Proto tanečníci jazzdance velmi snadno navazují kontakt s publikem. Samotné pohybové prostředky pak samozřejmě závisí na charakteru hudby a choreogra?e. Výrazová škála jazzových tanečníků je dnes velmi obsáhlá.
Hlavním úkolem jazzdance je pobavit publikum. Proto je forma tance velice snadná k pochopení pro každého diváka. Jak řekl jeden jazzový choreograf: „Tanec vzešel z lidí a měl by jim být zase dáván zpět.“

V JAZZDANCE JSOU POHYBY VELKÉ, NĚKDY AŽ PŘEHNANÉ, A ENERGIE VYCHÁZEJÍCÍ Z TANEČNÍKA MUSÍ BÝT STEJNĚ TAK OBROVSKÁ.

Tanečníci bývají považováni za velice elegantní, neboť jazzdance je založen na vnějším estetickém dojmu, pohyby jsou plastické a vzdušné, končetiny protažené a pohyby lehce přecházejí jeden do druhého a vyjadřují tak hudbu. Tento tanec je však také samozřejmě postaven na několika základních pohybových principech, jako jsou například izolace, kontrakce, točení nebo skoky.
Je zajímavou alternativou ke klasickému baletu, který je přesně, pevně stanovený a také méně dynamický. Nebo k modernímu tanci, který také nebývá vždy tak energický, ale zároveň už není tak přesný jako balet, což je způsobeno mnoha moderními styly, kdy každý využívá jiných principů. Přesto jsou všechny tance příbuzné přinejmenším proto, že vyjadřují hudbu pomocí pohybu lidského těla.
Díky ceně Tony, kterou získal v roce 1999 muzikál Fosse, je dnes většina tanečníků zajímajících se o styl jazzdance seznámena se jménem Bob Fosse. Fosse byl choreograf, jehož jméno se stalo synonymem pro taneční styl používaný v muzikálech a kabaretních show, jako je Sweet Charity nebo ?lm All That Jazz. Velmi častým omylem nezasvěcených lidí je domněnka, že jazzdance se tančí na jazzovou hudbu, to ale není tak zcela přesné.
Vezmeme-li jazzovou hudbu jako pojem, zjistíme, že jde o velice širokou škálu hudebních žánrů od blues až po swing. Vždy však jde o výraz citů, ve kterém se nevyjadřuje zcela čistá emoce, jako je úplný smutek nebo štěstí. To, co celkově určuje jazzovou hudbu, je rytmus a melodie.
Díky přizpůsobivosti a jeho schopnosti vstřebávat nové taneční styly vzniklo v současné době několik odnoží jazzdance, a to lyrical jazz, commercial jazz a theater jazz.