Mafie a city
Na přání našich čtenářů opakujeme článek.
Při vysloveném slovu MAFIE nám vstávají vlasy na hlavě. Přitom při čtení denního tisku nás obzvlášť přitahuje titulek typu: „Mafie zastřelila prodavače klenotů!“ Nebo když v televizi probíhá film, kde hlavní roli hraje mafie, usedáme do svých křesel a se zatajeným dechem nespustíme oči z monitoru
Proč to vůbec děláme, když máme k ma?i takový odpor? Je to pouhá přitažlivost? Nebo připravenost experimentovat s naší odvahou? Nebo nás vzrušuje nadobyčejný a násilný zvyk neúprosného podsvětí? Ať je to vědomá motivace jakákoliv, tak tu psychickou a fyzickou krutost, kterou zhlédneme, nakonec většinou analyzujeme. Snažíme se celý ten děj hodit do lepšího světla a myslíme si, že do jisté míry se neidenti?kuje s pravdou. Někteří lidé si ten ?lm odlehčují, když o tom spolu hovoří, a říkají: „Kdyby neznásilnil tu malou holčičku, tak by to byl docela frajer!“ nebo „Kdyby ho nezastřelil, možná by se zachránil!“ Tím hovorem proměňují rušivé a škodlivé síly, které během toho ?lmu načerpali, v příznivější pocity. To je naprosto správné a zdravé. Dříve, v klidnější době, bylo zvykem, že si lidé po jakémkoliv ?lmu nebo divadle sedli spolu do kavárny a při dobrém pití to rozebírali. Emocionální reakce všeho druhu nám dokazují, že něco vnímáme a cítíme. Cit je naše ušlechtilá vnitřní říše, která vyciťuje různé vibrace kolem nás. Díky citu můžeme prožívat dobro a zlo v odlišných dimenzích. Ale někdy se nám může stát, že se naše city vyprázdní. Proto se každý normální člověk snaží, aby je co nejrychleji doplnil. Erudovaní psychologové doporučují na doplnění citu poslouchání hudby. To je zatím nejosvědčenějším lékem. Protože bez citu se můžeme dostat do bezhraničnosti, která rychle ohrožuje zdravý rozum a smysl pro lidské hodnoty. Ta se potom často mění v robusní drsnost, hrubost a necitlivost. I mnoho umělců ztrácí cit, když jejich hvězda zapadá. Myslí si, že nemají čas na jeho doplňování, protože doba a prostor je neúprosný. Hudbu, kterou mají většinou puštěnou, nevnímají. Tím ztratí smysl i k sebeúctě a schizoidně nebo agresivně se probíjejí vpřed.
Paní Bělová, myslíte si, že váš manžel měl v naší společnosti toto zvláštní postavení?
Psalo se o tom hodně. Ale můj manžel byl pouze velmi dobrý obchodník a to nemá s ma?í nic společného. On nikdy po nikom nestřílel a nikoho nezabil. Prožila jsem s ním mnoho krásných, ale i hořkých dnů. Ostatně jak to bývá skoro v každém manželství. Je pravdou, že si někdy hrál s okolím jako přísný dirigent se svojí kapelou. Mně to bylo velmi líto, protože mám lidi moc ráda
Miloval vás váš manžel?
Nikdy mi to neřekl. Miloval mě zvláštním způsobem, kterému jsem nerozuměla. Ale vždy se ke mně choval jako džentlmen. Okouzloval mě svým chováním, když mě ráno třeba vyzval k tanci a tančili jsme bláznivě rock´n´roll. Byl velmi temperamentní a bezostyšně holdoval zábavě. Někdy ho ale jeho síla v penězích nutila podávat své důkazy mužnosti u tisíce jiných žen. Byla jsem smutná, ale po čase mě jeho fyzická nevěra přestala bolet. Projevování lásky a něžných citů mi scházelo. Nevím, jestli chvílemi nebyl emocionálně prázdný.
Proč jste od něj neodešla?
Byl pyšný na naše děti, zahrnoval je vším. Miloval je. Jsem přesvědčená, že by beze mě a bez nich nemohl žít. A navíc jeho zvyklosti by mu asi nikdo nenaplnil. Vařila jsem pro něj i třikrát denně. No prostě byl to ďábel a anděl v jedné osobě! Přehlížela jsem jeho nedostatky a soustřeďovala se na esoteriku. Vykládala jsem si i karty, které mi odpověděly na mnohé.
Naznačil vám vesmír, že bude váš manžel zavražděný?
Ano. Ten osudný den odpoledne se mi to zdálo. Řekla jsem mu to. Ale měl svoji hlavu, on žádným pocitům, snům ani vibracím nevěřil. Byl zabit v sobotu v noci a to je den SATURNA. Je to planeta velmi přísná, dokonalá a hlavně spravedlivá.
A poslední otázku, jestli dovolíte. Co je pro váš život nejdůležitější, láska, peníze, volnost nebo štěstí?
Pochopitelně, že volnost. Tu když máme, lépe si můžeme prožívat naše pocity. Když je naše mysl oplocená pouze penězi, staneme se jednomyslnými, tudíž láska a štěstí se k nám nemohou dostat.
Autor: Renée Wevelsiepová
Fotograf: archiv




Vytisknout
E-mail
Facebook
Twitter
Delicious








