Nejsem děvčátko z hor

Říká známá zpěvačka a dnes i moderátorka Heidi Janků, která se narodila na Moravě a několik let již žije v hlavním městě Praze. Publikum si získává svou půvabnou mladou vizáží a svým temperamentním pěveckým projevem.

Ráda má hru na klavír samozřejmě mimo zpěvu, kterým se již při studiu na gymnáziu živila. Své první nahrávky uskutečnila s cimbálovou kapelou Lučina, později vystupovala s ostravskou skupinou Proměny a v osmdesátých letech startuje spolupráce se skupinou Supernova Ivo Pavlíka. Pochází z muzikantské rodiny, o které sama říká, že byla zvláštní, díky jejich ne zrovna vřelým vztahům mezi sebou. Po smrti její matky přestali jako rodina fungovat úplně a Heidi se tak od útlého dětství musela umět postarat sama o sebe. V osmnácti letech se provdala poprvé, ale osudovým celoživotním partnerem se pro ni stal muzikant a hudební skladatel Ivo Pavlík. Dnes moderuje svá vystoupení, módní přehlídky, společenské akce a věnuje se čím dál víc produkční práci ve svém hudebním vydavatelství Ivox. Položili jsme jí několik zdvořilých otázek.

„KDYŽ MAMINKA UMŘELA BYLO MI JEDENÁCT LET. NASTAL SAMOZŘEJMĚ ZLOM VE VŠEM I V TOM, ŽE OTEC MÉ HUDEBNÍ VZDĚLÁNÍ MOC PODPOROVAT NECHTĚL – I KVŮLI TOMU, ŽE SE ZA TO MUSELO PLATIT. ALE NAŠTĚSTÍ JSEM SI TO VŽDYCKY VYBOJOVALA, NEBO SPÍŠ VYBREČELA.“

Co jste vystudovala?
Nikdy jsem nebyla žádný velkolepý student a bavilo mě spíš vždycky to zpívání, takže hned po maturitě na gymnáziu jsem odjela zpívat do zahraničí s Pavlem Novákem a jeho kapelou Proto. Takže mám dokončené středoškolské vzdělání a pak, už při profesionálním zpívání, jsem si dodělala lidovou konzervatoř na sólový zpěv – tato instituce už dnes neexistuje, ale dřív to bylo takové pokračování lidové školy umění pro ty, kteří už začali pracovat, ale v muzice chtěli pokračovat. co si pamatuji. Oba rodiče byli učitelé hudby, takže bylo nasnadě, že nějaké to hudební cítění v sobě budu mít. Maminka mi říkala, že chtěla vždycky být barovou zpěvačkou a učila mě odmalička písně, které v době jejího mládí byly populární, takže jsem uměla už v pěti letech zpívat písně od Rudolfa Cortese. Brácha ten byl zase pohlcen populární muzikou 60. a 70. let a kupoval všechny novinkové písně na singlech, takže můj repertoár v dětství byl opravdu široký od Gotta, přes Pilarovou až k Petru Novákovi.

V kolika letech byl u vás odhalený talent k umění?
Nevím, jestli to byl zrovna talent k umění, ale zpívala jsem odmalička, co si pamatuji. Oba rodiče byli učitelé hudby, takže bylo nasnadě, že nějaké to hudební cítění v sobě budu mít. Maminka mi říkala, že chtěla vždycky být barovou zpěvačkou a učila mě odmalička písně, které v době jejího mládí byly populární, takže jsem uměla už v pěti letech zpívat písně od Rudolfa Cortese. Brácha ten byl zase pohlcen populární muzikou 60. a 70. let a kupoval všechny novinkové písně na singlech, takže můj repertoár v dětství byl opravdu široký od Gotta, přes Pilarovou až k Petru Novákovi.

Podporovali vás v tom rodiče?
Od první třídy jsem chodila do všeho co bylo k mání – sólový zpěv, sborový zpěv, hudební nauka, klavír a rytmika, což je taneční a pohybové oddělení. Vše jsem absolvovala v lidové škole ve Vítkovicích, kde učila moje maminka, takže jsem vlastně všechny volné chvíle trávila v hudební škole. Když maminka umřela bylo mi jedenáct let. Nastal samozřejmě zlom ve všem i v tom, že otec mé hudební vzdělání moc podporovat nechtěl – i kvůli tomu, že se za to muselo platit. Ale naštěstí jsem si to vždycky vybojovala, nebo spíš vybrečela. Moje paní učitelka zpěvu byla takovou mou vrbou a snažila se mi radit v době, která pro mě byla víc než složitá. Zpívání mi taky tak trochu pomáhalo zapomenou na realitu života. Na střední škole jsem začala zpívat i s různými amatérskými nebo poloprofesionálními kapelami, a to otec překousnout už vůbec nedokázal. To mi i zakazoval, ale marně. Řekla jsem, že jdu do kina a šla na zkoušku s kapelou. Nakonec to skončilo tak, že se náš vztah úplně rozpadl a já si zpíváním vydělávala i na jídlo a nezbytnosti spojené se školou. Tato situace trvala asi rok před maturitou. Otec tenkrát ani nevěděl, kdy a jak jsem odmaturovala.

Kdo pro vás vymyslel to krásné jméno Heidi?
Tak to byl samozřejmě nápad rodičů, když viděli ?lm podle známé knihy Heidi, děvčátko z hor. Řekli si, že pokud se narodí holka bude to Heidi, ale netušili, jaké je čekají překážky. Na začátku 60. let nebylo běžné, že někdo chtěl dát cizí jméno svému dítěti, přemlouvali je, že českých jmen je dostatek. Mamka ale byla trpělivá a neodbytná a nakonec to na matrice povolili a já mám v rodném listě Heidi. Svátek neslavím, i když už dnes vím, že ho mám 16. 12. – Heidi je totiž zdrobnělina Adelheid a ta má podle německého kalendáře svátek 16. prosince, ale já na něj vždycky zapomenu.

Někde jsem četla, že jste byla ráda, když jste odešla od rodiny?
Myslím, že to už jsem vysvětlila. Můj vztah s mým otcem byl víc než napjatý a ještě před maturitou jsem se zamilovala. Odešla jsem za svým klukem. V té době bylo ale na pováženou žít takzvaně na psí knížku, a maminka mého kluka to nesla těžce. Brzy po tom co jsem se přistěhovala k němu, jsme se vzali. Bohužel nebyl muzikant a naše manželství vydrželo jen tři roky. V té době jsem už ale zpívala se skupinou Supernova, kterou pro mě postavil Ivo Pavlík – ten se stal potom nejen mým manažerem, ale i partnerem a posléze i manželem.

Jste velmi silná a hezká žena. Dokáže vaše veškeré počínání ohodnotit váš manžel?
Spoustu věcí mě naučil on a vždycky říká, že jsem byla velmi učenlivá. Ivoš moc nechválí, ale on ví, že pro mě je motivace spíš kritizovat než chválit, proto když je spokojen mlčí, nekritizuje a usmívá se – to je pro mě odměna! Jsme spolu už přes pětadvacet let a za tu dobu poznám kdy se mu něco líbí nebo naopak. Umíme diskutovat o problémech, umíme spolu mluvit o nepříjemných věcech a poučit se z nich. Ale myslím, že je se mnou spokojen a občas je i na mne hrdý!

Co pro vás znamená štěstí?
Spokojenost všech blízkých, ať rodiny nebo přátel, a určitě taky potlesk od publika. Mě to zpívání i po tolika letech pořád baví a když vidím, že se lidi v sále dobře baví, zažívám pocit štěstí. Zjistila jsem, že když nezpívám, tak chřadnu. Prostě u mě zpěv rovná se endor?ny, nebo jak se to jmenuje.

Máte nějakého koníčka?
Ráda říkám, že mým koníčkem je zpěv – ono to tak pořád je, ale zní to asi hrozně frázovitě. Kdysi můj pejsek Falco byl přímo kůň, ne koníček. Teď ale žádného takového koníčka nemám. Sice je tu spoustu zálib jako cestování, chrtí dostihy, vymýšlení kostýmů, ale když se řekne koníček, představím si sbírku známek nebo motýlů, pletení a šití – tak přímo takového koníčka nemám. Nějak mi chybí čas věnovat se něčemu podobnému intenzivně.

Sportujete ráda?
Spíš nerada. Jsem v podstatě líná, ale protože léta přibývají, je třeba se o tělo starat. Chodím dvakrát týdně cvičit, pokud mi to dovolí pracovní nasazení, ale protože o prázdninách se necvičí, tak jsem si koupila běžecké boty a začala běhat. Začátky byly fakt kruté, ale už se to zlepšilo. Začala jsem běhat poté, co jsem jednou ve studiu natáčela novou píseň na CD, které právě vychází, a ta byla trochu náročnější na dech. Chvilkami se mi dokonce při tom zpívání dělaly mžitky před očima a já jsem si uvědomila, že se mi asi zmenšila kapacita plic a budu s tím muset něco udělat. Bez dechu se totiž fakt nedá zpívat. Tak jsem začala běhat a můžu říct, že si nejen vyčistím hlavu, ale s tím dechem už problémy nemám. A pokud jde o sjezdové lyžování, párkrát za sezonu tento sport provozuji. Taky jezdím na kolečkových bruslích, ale terénu je kolem nás málo, takže bruslím jen v Chorvatsku na dovolené, nebo někdy kolem hotelu, kde bydlíme na zájezdech.

Co vzkážete našim čtenářkám a čtenářům?
Aby žili přítomností a budoucností, aby zbytečně neprožívali minulost, protože to co se stalo už nejde vzít zpátky a je zbytečné se užírat myšlenkami „co by bylo, kdyby“. Aby žili každý den naplno, protože nikdo neví, kolik krásných a naplno prožitých dnů nás ještě čeká! A do třetice, aby se nebránili novým věcem, přátelům, novým podnětům – vždycky z toho mohou vytěžit spoustu krásných věcí i pro sebe samotné.

HEIDI JANKŮ se narodila 23. 11. 1962 v Ostravě. Jako třináctiletá si v roce 1975 vyzpívala cenu diváků v soutěži O porubský zlatý klíč, vyhrála soutěž nazvanou Sovětská píseň v Ostravě, a v roce 1985 mezinárodní soutěž Intertalent. Získala dva bronzové Zlaté slavíky a v Českém slavíku se dodnes umisťuje okolo dvacátého místa. V posledních letech se prosazuje jako moderátorka a také jako muzikálová herečka.