Radosti z umění

Jsou příběhy umělce vždy radostné? Nebo má také vzpomínky smutné? Miluje svoji rodinu? Na to jsme se zeptali uměleckého ředitele Divadla Ta Fantastika pana Roberta Rebernaka.

V jakém státě jste se narodil?
Moji rodiče za prací cestovali skoro každý den, někdy i stovky kilometrů denně po celé republice. A tak se stalo, že jsem se rozhodl přijít na svět zrovna deset kilometrů před Ostravou. Maminka byla tak silná, že i přes mé protesty, vydržela až do Poruby. Tak to je národnost. A nyní státní příslušnost, která mi po roce 1989 způsobila skoro rok velkých nepříjemností. Můj děda žil v Rakousko-Uhersku a po první světové válce mu úřady daly vybrat, jestli chce rakouskou nebo jugoslávskou příslušnost. Vybral si jugoslávskou. Od té doby dostal každý jeho potomek automaticky jugoslávskou státní příslušnost, ať se narodil kdekoliv. A tak jsem i já zdědil jugoslávský pas. Mělo to výhody – nemusel jsem na vojnu a mohl jsem s tímto pasem vycestovat bez jakéhokoliv povolení a razítek, kam jsem chtěl. Problém byl jen, že jsem se nemohl vrátit domů a musel jsem žádat takzvané zpětné povolení. V roce 1989 se rozpadla Jugoslávie, a tak jsem vlastně nevěděl, z kterého státu bývalé Jugoslávie vlastně pocházím. Měl jsem asi sedm orazítkovaných pasů a pokaždé, když jsem dostal nový, byl z jiné svazové republiky. Nakonec jsme spolu s bratrem vypátrali, že se dědeček narodil ve Slovinsku, pouhé tři kilometry od rakouských hranic.

V jakém znamení jste narozen?
Jsem Býk, a to se vším všudy.

Tedy pod krásnou a rozmazlenou Venuší. Necháte se někým nebo něčím rozmazlovat?
Nechávám se občas rozmazlovat mojí dcerou a manželkou, ale většinou je to naopak, tomu jsem rád. Mám rád dobré jídlo a pití, ale ze zdravotních důvodů už více než dvacet let nepiji alkohol a snažím se dodržovat jakousi dietu.

Máte nějaké zvyky, které jste si osvojil a nikdy se jich nevzdáte?
Měl jsem, ale pak jsem se oženil a manželčiny zvyky nabyly vrchu. Ale pár mi jich přesto zůstalo.

Shakespeare byl také narozený v Býku a napsal větu: ,,Nechoď, můžeš-li jet daleko“. Cestujete rád?
Dříve ano, ale teď se mi moc nechce. Nejraději jsem doma s mojí malou rodinkou, to je o mně všeobecně známo. Je jen pár zemí, které bych rád navštívil, ale nemusím. Na dovolenou jsem nejezdil. Trávil jsem v zahraničí pracovně několik měsíců v roce, viděl jsem díky tomu spoustu památek, mnoho zajímavých a krásných míst a potkal jsem spoustu zajímavých lidí. Neumím jen tak odpočívat, třeba ležet u moře nebo u bazénu. Musím si s sebou vozit alespoň počítač a fotoaparát.

Jaké státy jste navštívil?
Pobýval jsem několik měsíců v Japonsku, také v Brazílii, Uruguayi, Argentině a snad ve všech státech Evropy. Kdyby se to celé sečetlo, tak skoro deset let jsem pracovně strávil v zahraničí.

„VŽDYCKY CHCI VŠECHNO, K ČEMU SE DOSTANU, VYZKOUŠET. BAVÍ MĚ FOTOGRAFOVAT A PRACOVAT S POČÍTAČEM. CHTĚL BYCH NAPSAT KNIHU O ŽIVOTĚ U CIRKUSU PODLE NAHRÁVEK A VZPOMÍNEK MÉHO OTCE, VYNIKAJÍCÍHO KLAUNA.“ ROBERT REBERNAK

Ve které zemi se vám nejvíce líbilo?
To by bylo dlouhé povídání, ale určitě by to byla Brazílie, hlavně krásné město Rio de Janeiro, kde jsem prožil skoro dva měsíce. Poté Japonsko, kde jsem za tři měsíce vystupoval v 57 městech. To jsou docela jiné světy.

Kde jste pracoval, než jste se stal uměleckým ředitelem černého divadla?
Od patnácti let jsem pracoval v různých varieté, cirkusech, divadlech, kulturních domech, nočních klubech, diskotékách a sportovních halách. V roce 1989 se mi narodila dcera, tak jsem usoudil, že je čas se trochu usadit. Když nám v DDR, kde jsme s mým bratrem poslední dva roky pracovali, začali rušit smlouvy, založil jsem si malou uměleckou agenturu a udělal živnostenský list na videoaudio výroba a prodej. Později jsme s bratrem vytvořili černodivadelní představení pro děti, ve kterém vystupovala i moje tehdy šestiletá dcera. Hráli jsme ve Francii, Německu a v České republice. Mezitím jsem dostal nabídku do divadla Ta Fantastika, kde se připravovalo nové černodivadelní představení.

Můžete nám říct nějaké veselé příběhy, které jste při své práci zažil?
Mám možná trochu štěstí v předpovídání toho, co se může stát. Malý příklad je jedna z mých neuvěřitelných předpovědí. Hostovali jsme v Japonsku v mezinárodním programu, tenkrát jako jediní Čechoslováci. Dvěma autobusy bylo převáženo šedesát artistů. Jednoho dne, bohužel již nevím, ve kterém městě, protože jsme přejížděli každý den do jiného, byl naplánován odjezd z hotelu přesně na 12. hodinu. Japonci byli zvyklí na přesnost. Všichni jsme byli užaslí krásnou přírodou. Fotoaparáty cvakaly, jen já jsem nefotil, i když jsem měl fotoaparát připravený. Všem jsem říkal, ať chvilku počkají, že ta sopka určitě vybuchne. Byl jsem o tom přesvědčen. Většina kolegů se smála a nastoupila do autobusu. Pár vteřin před dvanáctou, už na mě volali. Jednou nohou v autobuse, s očima na hodinkách jsem se naposledy ohlédl za sopkou, a vtom rána a sopka začala předvádět, co umí. Samozřejmě všichni vybíhali z autobusu, otevírali okénka a fotili. Tím byla japonská přesnost zneškodněna.

Máte i nějaký hodně smutný příběh?
Bohužel ano. Když mi bylo asi čtrnáct let, tak jsem se platonicky poprvé zamiloval do dívky, která byla o dva roky starší. Byla to sestra mého nejlepšího kamaráda, která vystupovala v kopuli šapitó na hrazdě asi osm metrů vysoko. Jednoho letního večera jsem během jejího vystoupení uslyšel strašný zvuk a výkřik obecenstva. V ten den jsem ji viděl naposledy. Od toho dne mohu jen vzpomínat.

Máte nějakého víkendového koníčka?
Moje pracovní doba je v podstatě nepravidelná. Pracujeme o víkendu, o prázdninách a o svátcích, tak jak je třeba, jak jsou realizována představení. Přizpůsobili jsme tomu i náš rodinný život. Mám tolik koníčků, že ani ta největší stáj by nestačila. Vždycky chci všechno, k čemu se dostanu, vyzkoušet. Baví mě fotografovat a pracovat s počítačem. Chtěl bych napsat knihu o životě u cirkusu podle nahrávek a vzpomínek mého otce, vynikajícího klauna. Když je klid a čas, tak rád vařím. To se těší na pochoutku moje celá rodina i přátelé. Rád v kuchyni experimentuji. Dříve jsem také sbíral spoustu věcí. Dnes mi tyto věci připomínají místa, kde jsem byl a co jsem tam zažil. Vím, co bych ještě rád zkusil, jen nějak zatím nevím, jak a kdy.

Co pro vás znamená štěstí?
Zdraví mojí rodiny, přátel a všech dobrých lidí. Štěstí je, když máte práci, která vás baví a navíc zabezpečí uspokojení vašich potřeb. Peníze jsou potřeba, bez nich to také nejde. To víme všichni. Někdy si říkám, co bych všechno udělal, kdybych vyhrál hodně, ale opravdu hodně peněz. Nakonec dojdu k tomu, že by mě asi klepla pepka a to by štěstí nebylo.

Co byste vzkázal našim čtenářkám a čtenářům?
Přeji vám milé čtenářky a čtenáři, abyste měli blízko sebe člověka, který o vás pečuje a má vás rád se vším, co k vám patří. Přeji vám pevné zdraví a hodně krásných zážitků, na které se nezapomíná.