Tajemství v troskách
Stanou se naše myšlenky realitou? Přinese nám vizualizace dobrý partnerský vztah? Přitáhnou nám naše myšlenky bez práce peníze?
Nejkrásnější představy o životě jsme měli v dobách našeho mládí. Byli jsme čistí, protože v nás nebyla ještě nashromážděná dospělácká vychytralost. Snili jsme a svými myšlenkami jsme se snažili přitáhnout věci, které jsme považovali za nejlepší. Vizualizovali jsme si bohatého kavalíra, jak k nám proskakuje oknem a zmocňuje se nás na ložnicovém koberci. Pánové si zase několikrát vizualizovali krásnou dlouhovlasou dívku v Mercedesu, která zastaví a začne je lichotivě svádět. Nakonec se s ní vyspí, ale kvůli sexu, ne kvůli ní samé, protože by se chtěla třeba vdávat. Nebo jsme s velkou energií přitahovali naši osudovou lásku, svého Romea nebo Julii. Také jsme nezapomněli přitahovat krásný bílý dům, ve kterém nás obsluhuje služebnictvo, když jsme právě v objetí - pochopitelně s milionářem.
Čekali jsme, že se to musí nutně všechno stát, když jsme tomu postoupili tolik obětí. Nakonec to dopadlo všechno jinak. Ten proces, který se častokrát intenzivně odehrával v naší hlavě, nám nenaplnil peněženku, nepřivedl vysněnou lásku a ani nepostavil bílou rezidenci. Pouze nás přesvědčil a poučil, že představa byla jiná než celá realita. Nemůžeme si myšlenkami přitáhnout věci, které chceme, o kterých každý den sníme, musíme se spolehnout pouze na naše síly! Tím narážím na zmodernizovanou pohádku, knihu „Tajemství“, která je obdivovaná a větší část populace se jí řídí.. Myslím si, že dnešní kritická doba nemá čas na hru, která je předem prohraná. Není přece možné, aby lidé seděli celý den doma a pouze myšlenkami si přivolávali své štěstí.
Nebo si vizualizovali plný pytel peněz, který údajně přijde.Také je velmi nezdravé, abychom si říkali: „To drahé auto a drahý kožich si můžeme dovolit,“ když nemáme na svém kontě nebo v peněžence ani halíř. Při neustálém opakování téhle věty se pouze uklidní naše psychika, ale naše mysl ztratí veškerou motivaci k vydělávání peněz. Přesto hodně lidí kope nohama a rozpřahuje radostně rukama nad obsahem té knihy a netuší, že to může mít neblahé následky. Nesmírně se mě také dotklo, kdy autorka tvrdí, že můžeme strach odstranit. Přece všichni dobře víme, že právě ten nemůžeme nikdy vymazat z našich životů, neboť tato prasíla se stala součástí naší psychiky. Je to náš anděl strážný, který nás ochraňuje a varuje před krizovou situací: „ Pozor nechoď do rizika! Zaplať nebo bude zle! Přes tu dálnici jen tak nechoď!“ Evoluce totiž nezaspala, využila dokonale svůj čas a na lidské bytosti se pořádně vyřádila. V těle zdravých lidí fungují perfektně protistresové hormony, které se vyloučí, když se blíží nebezpečí a tím vyvolávají v nás strach. A to se nedá žádnou vizualizací nebo myšlenkou odpárat. Také velmi nepříjemný strach můžeme prožívat, protože jsme ztratili zaměstnání a nemáme žádný finanční přinos. Když budeme dlouho vysílat myšlenky na pohádkové zaměstnání, tak si to finanční klubko můžeme pořádně zamotat.
Proto je nutné si v tomto případě rychle nastavit kompromis a přijmout práci, kterou máme po ruce. Když to neuděláme, tak strach, který prožíváme je schopen se přeměnit v úplnou apatii a nebo agresi, která si nenajde cestu ven a přivede nás do deprese, které se tak lehce nezbavíme. Sice nové zaměstnání s menším výdělkem nás nezbaví úplného strachu, ale zato se nestaneme jeho obětí. Povšimla jsem si, že umělci se velmi rádi pokoušejí překonat strach před ztrátou popularity tím, že bojovně vyvolávají skandály, přes média si stěžují na své blízké nebo kolegy, aby motivovali čtenářskou a diváckou pozornost. Tedy do své bitvy o chleba zatahují velké množství lidí, od kterých očekávají, že naivní dobré duše se přiženou rychle na křídlech a pomohou jim.
Nakonec po celém tom cirkuse většinou sklidí neúspěch, neboť u diváků nebo čtenářů tím vyvolali negativní energii, která je vždy silnější než pozitivní. Je to také proto, že valná většina populace již chápe, k jakému cíli umělci směřují. A proč by měli řešit cizí slávu? Nechť nás umělec raději přesvědčí svým dokonalým uměním, které nás pohladí po duši, a potom u nás může hledat zastání a materiální štěstí! Ať to beru příkladně z které strany chci, materiální radost, dobrou kvalifikovanou práci, uznání, můžeme získat pouze tehdy, když si vyhrneme rukávy a budeme na sobě pracovat, pro sebe a nebudeme se spoléhat na druhé, na vizualizaci nebo na pouhé naše myšlenky. K tomu musíme mít ovšem pozitivní přístup, nesmíme si v hlavě vytvářet scénář a malovat negativní obrázky, protože v tom případě bychom se ochudili o příznivé cítění a třeba i lásku.
Další závažný problém, který jsem v knize našla, je vysílání myšlenek na ztracenou nebo novou lásku, která nás zná a nebo nezná. Vyvarujte se toho! Tím bychom si akorát posilovali nějaké emoce k neznámému člověku, nebo se více zamilovávali do partnera, který se s námi z jistých důvodů rozešel. Je to nebezpečná hra pro naši psychiku, neboť bez přínosu citů nebo nějaké odezvy bychom mohli brzy slyšet blechy kašlat. Nikdo z nás jistě nechce sedět v čekárně u psychiatra. Vytvořili bychom si takové kolečko, kdy kolísavé sebevědomí, bolestivé pocity, že se nikdo neozývá nebo nepřichází přesto, že my milujeme, by nám pomohlo tak jedině ke strachu. Ten nám ochromuje logické vnímání a brání nám přijmout cokoliv jiného. A deprese je opět na světě! V tomto oslabení i přes špatné zkušenosti z vysílání myšlenek, bychom nacházeli východisko opět u myšlenkového ovlivňování. Protože v ten moment také nedokážeme uvěřit, že nemůžeme něco získat nebo někoho, pouze pomocí vnitřního tlaku! Prostě není to možné!
Vezmeme to z jiné strany. Mnozí lidé tvrdí, že každý člověk má v sobě velký kus stvořitele, tak, jak se v kostelech říká anebo píše v náboženských knihách. Tedy jak my tu částečnou moc realizujeme? Proč nesedíme na trůně, jako on nerozkazujeme, nerozdáváme podle zásluh a nepomáháme svým poddaným? Protože je to hloupost, zrovna taková jako vysílání myšlenek, neboť ty nemají většinou žádného příjemce, čili nevzniká žádná frekvence. Na světě existují pouze tři lidé, kteří mají tuto mimořádnou schopnost, a proto s tím neztrácejme čas a nedávejme naše vzácné myšlenky nazdařbůh. Vždy, když někdo příliš dává a nemá zpětnou vazbu, tak se může ocitnout v nepříjemné a v nevděčné situaci. Týká se to také partnerského vztahu, ve kterém rádi přebíráme i jiné iniciativy, abychom to druhé pohlaví ušetřili námahy. Nebo vaříme jako šílení podle neodolatelných receptů, máváme dvakrát denně láskyplně příbory, neboť si myslíme, že nakrmení je dobrým nástrojem svádění a třeba i udržené doživotní jistoty. Ale jednostranné hýčkání nám může lehce podlomit nohy. Protože se může stát, ctěné dámy, že partner to začne považovat za běžné vydání našich sil, a ne jako významnou událost a bude uvažovat o erotických hlubinách jiné ženy. Nakonec ho přepadne silná touha a ze vztahu odejde. Po takovém nepříjemném pocitu bychom měli pozitivně myslet - ovšem když se nám to podaří a vytvořit si nová pravidla pro nový vztah. Musíme tentokrát opatrněji, neboť někdy se náš rozum naivně domnívá, že všechno ví, a proto dělá všechno správně. To je omyl. Protože právě, když se cítíme oslabeni, tak vyhazujeme z hlavy takové myšlenky, které bychom mohli právě upotřebit. Opět chci zdůraznit, pracujme pouze pro sebe, rozmazlujme se a nemysleme na nějakého imaginárního strýce, kterého si vizualizací chceme přitáhnout. Najděme si jinou, svojí vlastní cestu, která nám přinese svobodnější pohyb, s kterým můžeme více ohromovat naše okolí. Zbavme se blbostí! Je všeobecně známé, že lidé, kteří svůj vlastní život řídili podle různých fantasmagorických knih, příruček nebo dokonce i bible a nedbali na své vlastní volné pocity, si udělali ze života hotové peklo. A to Vám nepřeji.
Autor: Renée Wevelsiepová
Fotograf: archiv TAGHeuer
Vytisknout
E-mail
Facebook
Twitter
Delicious
